Horské gorily jsem mohl hodinu obdivovat v přirozeném prostředí východoafrického národního parku Volcanoes z několika metrů a byl to zážitek, jaký se jen tak nezapomíná. Tahle ohromná chlupatá zvířata, která mají s lidmi tolik společného, přece nepotkáte každý den!
 |
| To je lahůdka! |
 |
| Matka a syn (možná) |
Pokud si vyhledáte něco o Rwandě, budou gorily po genocidě asi nejcitovanějším tématem, s nímž se setkáte. Gorily můžete pozorovat rovněž v sousední Ugandě a Kongu, s ohledem na organizaci a bezpečnostní situaci je ale Rwanda nejlepší variantou, byť zároveň nejdražší.Přes 80 % turistů do Rwandy, která by v roce 2017 z turismu chtěla získat 440 milionů amerických dolarů, míří právě díky gorilám horským a i já jsem si při plánované návštěvě této africké země pořídil si povolenku. Kvůli poplatku ve výši 750 dolarů jsem se pečlivě rozmýšlel, zda za gorilami vyrazit. Rozhodnutí ale uzrálo brzy.
Je nutné vzít v potaz nejen vlastní zážitek, ale poplatek považovat také za formu podpory národního parku, ochrany goril a místní komunity. Evidentně to funguje, protože počet goril ve Rwandě pozvolna roste, byť celosvětově stále nepřesahuje tisíc jedinců. Po cestách v této zemi v srdci Afriky uvidíte také spoustu nových staveb nebo opravených silnic.
 |
| Na silnicích narazíte i na profesionálně vypadající cyklisty |
Nějaká ta organizační…
Přes email jsem povolenku rezervoval s čtyřměsíčním předstihem - počet permitů je totiž omezený (méně než 100 na den - podle počtu habituovaných skupin), a tak je potřeba povolení rezervovat velmi brzy. Rwandská turistická centrála vám pošle číslo účtu v místní bance a vy musíte převést peníze, aby vám místo rezervovali.
Pozor na to, jaké si vaše banka účtuje poplatky za platbu do zahraničí - další mezistátní bankovní poplatky už asi neovlivníte. Ze 750 dolarů poslaných z ČSOB do Rwandy kvůli různým měnovým převodům a poplatkům došlo jen 717 dolarů, takže jsem ještě musel v kanceláři v Kigali, kde si permit vyzvednete, doplatit (to již šlo kartou) 33 dolarů.
 |
| Kontrola jízdenek |
Pozor na to, jaké si vaše banka účtuje poplatky za platbu do zahraničí - další mezistátní bankovní poplatky už asi neovlivníte. Ze 750 dolarů poslaných z ČSOB do Rwandy kvůli různým měnovým převodům a poplatkům došlo jen 717 dolarů, takže jsem ještě musel v kanceláři v Kigali, kde si permit vyzvednete, doplatit (to již šlo kartou) 33 dolarů.
Na začátku června Rwanďané oznámili, že se cena permitu zdvojnásobuje na 1500 dolarů. To je pro místní zřejmě chytré rozhodnutí, vyprodáno i s touto cenou bylo v červnu až do listopadu!
Organizováním zájezdů za gorilami se živí spousta lidí, kteří vás vyzvednou hned na letišti a vše zařídí podle vašeho přání. Pokud ale nemáte peněz nazbyt, nebojíte se a raději si cestování organizujete sami, jistě jako já zvládnete celou akci na vlastní pěst. Rwanda je celkem solidně organizovaná země a nemusíte se bát. Do města Ruhengeri, které je poblíž národního parku Volcanoes, se dá z hlavního města Kigali celkem pohodlně dojet místními malými autobusy za pár desítek korun.
Přes booking.com jsem našel vynikající penzionek La Locanda v Ruhengeri, odkud je to k místu ranního srazu v národním parku a místu rozdělení do skupin cca 10 kilometrů. Penzion se skládá z několika chatek a hlavní budovy, v níž majitel - Ital - peče skvělou pizzu. Alberta jsem přes mail požádal, zda by nemohl zařídit odvoz k místu setkání.
Taxi mělo stát 80 až 100 dolarů, což se mi zdálo dost drahé. Nakonec se ovšem ukázalo, že je částka zasloužená - řidiče si totiž najímáte nejen na ranní cestu na meeting point v národním parku, kde je sraz už v sedm ráno, ale i na převoz k místu, odkud budete vyrážet za vaší gorilí rodinkou, a na cestu zpět do hotelu. V mém případě se mnou strávil skoro celý den. Navíc jsem nakonec mohl náklady na auto rozdělit s dvojicí Američanů, kteří bydleli ve stejném penzionu a měli totožný plán.
 |
| La Locanda |
Taxi mělo stát 80 až 100 dolarů, což se mi zdálo dost drahé. Nakonec se ovšem ukázalo, že je částka zasloužená - řidiče si totiž najímáte nejen na ranní cestu na meeting point v národním parku, kde je sraz už v sedm ráno, ale i na převoz k místu, odkud budete vyrážet za vaší gorilí rodinkou, a na cestu zpět do hotelu. V mém případě se mnou strávil skoro celý den. Navíc jsem nakonec mohl náklady na auto rozdělit s dvojicí Američanů, kteří bydleli ve stejném penzionu a měli totožný plán.
Tanec hrdinů
Na meeting pointu při popíjení vyhlášeného rwandského čaje nebo kávy uvidíte tradiční africký tanec Intore a s pomocí vašeho řidiče budete rozřazeni do skupin podle náročnosti cesty. Po tanci hrdinů se vás ujme průvodce, vysvětlí, co a jak, a seznámí vás s dalšími členy výpravy. Mou skupinu tvořilo šest Američanů a jedna Švýcarka. Američané jsou zde prý nejčastějšími návštěvníky.
Po představení s členy této netradiční expedice se vydáte znovu k autu, které vás odveze na místo, odkud vyrazíte za vybranou gorilí rodinou. V mém případě jsem se dostal ke tlupě Susa. Ta je známá díky Dianě Fossey a filmu Gorily v Mlze. Susa už je dnes rozdělena na dvě menší party. Dominantní samci se prý kdysi trochu poškorpili a tlupa se rozdělila. Moje skupina Susa B zrovna pobývala v mlžném pralese poblíž hranic s Kongem.
Muzungu na masáži
Záhy vyšlo najevo, že cesta ke gorilám v autě rozhodně nebude odpočinková. Po půlhodince na hlavní silnici do města Gisenyi totiž řidič odbočil do vesnic a zamířil po cestě vzhůru směrem do kopce. Kamenitou cestu podél chudých zemědělských vesniček a políček lemovaly bosé děti, které, jakmile uviděly džíp s bělochy, přibíhaly a mávaly. "Muzungu, muzunguuu," volali malí kluci i holky.
Muzungu je lokální výraz pro bělocha, který podle našich rwandských přátel není nikterak pejorativní. Cesta vesnicemi do kopce po polňačce plné kamenů trvala zhruba hodinu a půl. "Tohle je pravá africká masáž," řekl s úsměvem řidič džípu, který neustále poskakoval na kamenech. Jízdu přitom zvládal s bravurou.
Když už jsme se konečně dostali na improvizované parkoviště kdesi v polích na okraji pralesa, připojila se k nám parta nosičů, které si 10 dolarů můžete, ale nemusíte, najmout. Nosiči jsou vybráni z místních lidí (v některých případech jde o bývalé pytláky), a tak jde o další formu, jak lze podpořit zdejší komunitu. Starším ročníkům se nosiči budou hodit i jako pomocníci při cestě, kdy pomohou překonat různé překážky.
 |
| Cestou ke gorilám jsme projížděli chudé zemědělské vesničky |
Cesta za gorilí partou Susa trvala zhruba dvě hodiny. Zpočátku byla velmi dobře prošlapaná a člověka, který někdy vyrazil do českého lesa, nijak nepřekvapí. Je třeba dodat, že zrovna začínalo suché období, takže nebylo vůbec mokro a i řeka vedle cesty byl téměř vyschlá. Před výpravou šel ještě jeden z rangerů vybavený samopalem. “Není to na pytláky, ale proti buvolům. Občas sem zabloudí a střelbou do vzduchu je můžeme zaplašit,” řekl nám Ferdinand. Ten každou chvíli zastavoval, aby se ujistil, že jsou všichni v pořádku, a přihodil i nějakou tu zajímavost z lesa nebo života goril. Dozvíte se třeba, jak se gorily horské liší od jiných druhů goril, které jsou na tom početně lépe.
 |
| Takhle začínala cesta po vystoupení z džípu |
Po hodince celkem pohodového pochodu do kopce jsme z vyšlapané trasy museli odbočit. Následovala cesta různými křovinami, kterou nám jeden ze strážců prosekával mačetou. I tak ale přišly vhod dlouhé rukávy a rukavice proti nepříjemným popínavým rostlinám a místním kopřivám. Později jsme dorazili ke skupince rangerů, kteří pobývají poblíž goril a hlídají je. A už bylo jasné, že tito obdivuhodní primáti budou někde blízko.
"Ke gorilám se smíte přiblížit maximálně na 5 metrů. Oni to ale nevědí, takže se nelekněte, když k vám půjdou. Dělají to hlavně mláďata, chtějí si hrát. Gorilám taky nezírejte do očí," řekl Ferdinand a ještě názorně předvedl, jak na zvířata, která s námi sdílí 98 % DNA, vrčet, aby věděla, že přicházíme v míru a nejsme pro ně hrozbou. Zároveň nás upozornil, jak se chovat, kdyby se ukázal obří samec se stříbrnými chlupy na zádech - silverback.
"Ke gorilám se smíte přiblížit maximálně na 5 metrů. Oni to ale nevědí, takže se nelekněte, když k vám půjdou. Dělají to hlavně mláďata, chtějí si hrát. Gorilám taky nezírejte do očí," řekl Ferdinand a ještě názorně předvedl, jak na zvířata, která s námi sdílí 98 % DNA, vrčet, aby věděla, že přicházíme v míru a nejsme pro ně hrozbou. Zároveň nás upozornil, jak se chovat, kdyby se ukázal obří samec se stříbrnými chlupy na zádech - silverback.
Blízké setkání
Začali jsme opět sestupovat a otevřel se nádherný výhled do krajiny na horské vrcholky. O pár fotek a desítek kroků dál jsem si znenadání všiml něčeho černého v bambusu. Ano, byla to první gorilí samice! Bohužel byla otočená zády a přes křoví ji nebylo moc dobře vidět. Sestoupili jsme tak o pár metrů dále. "Mmmmmm…," strážci začali vrčet a bylo jasné, že se blížíme k celé skupině.
Skupinu Susa B v květnu 2017 tvořilo zhruba deset gorilích samic, jedno devítiměsíční mládě, jedno tříměsíční mládě a dva samci. Jeden z nich byl dominantní. To znamená, že se může s gorilami veřejně “mazlit”, druhý samec to přitom musí "dělat" potají. V cestičkách, které ve svahu v bujném křoví vysekali strážci, jsme se pomaličku pohybovali mezi gorilami a obdivovali je v přirozeném prostředí. Zvířata jsou zvyklá na člověka, a tak si nás moc nevšímala. Spíš je zajímal bambus, který je pro tyto mohutné býložravce největší pochoutkou.
Respekt ovšem vzbudil dominantní stříbrohřbetý samec, který se odkudsi vynořil z listí a vyběhl směrem k nám. "Zůstaňte v klidu, chce jen ukázat, kdo je tady pánem," snažil se nás uklidnit strážce a my jen čekali, kdy na nás dvěstěkilový frajer vrhne. Naštěstí se po pár rychlých krocích otočil a spokojeně ulehl do trávy za svou rodinkou. S kriticky ohroženými primáty jsme strávili hodinku a se spoustou vzpomínek na celý život se vypravili zpátky. Na rozloučenou samec zabušil na svou hruď, což jsem bohužel neviděl. Jen slyšel.
 |
| To je on - obří silverback. Lepší fotky s jeho zády bohužel nemám, protože mě v pohybu velmi překvapil... |
 |
| Roztomilé a hravé gorilátko :-) |
 |
| Vidíte ten přísný pohled? |
 |
| Gorily jsme mohli pozorovat, točit a fotit z bezprostřední blízkosti |
Cesta zpět probíhala rychleji, protože se šlo z kopce. Zhruba za hodinku a půl (i s přestávkou na oběd z hotelového balíčku) jsme byli zpátky u horských vesnic a u džípu s řidičem. Zde jsme dostali certifikát a zájemci si mohli koupit nějaké ty suvenýry, které v dolarech stály mnohem víc než v lokální měně - rwandském franku.
"Šli jsme středně obtížnou až obtížnou trasu," uzavřel nezapomenutelný den náš milý průvodce Ferdinand. Endomondo mi naměřilo zhruba 10 kilometrů. Pokud výšlap porovnám třeba se stezkou Bílé Opavy v Jeseníkách, šlo o příjemnější cestu. Pakliže máte alespoň trochu rozumnou fyzičku, nemusíte se vůbec obávat. Někteří Američané na Tripadvisoru a podobných portálech buď přehání, nebo nejsou vůbec zvyklí chodit v divočejším terénu.Vedle goril se v pohoří Virunga dají pozorovat i jiné opice - třeba zlatí kočkodani. Případně můžete sjet na kajaku místní řeku či vylézt na některé z majestátních vulkánů. V našem nabitém časovém plánu bohužel už místo na další akci nezbylo, protože jsme se hned chtěli přesunout k jezeru Kivu, o němž na blogu bude určitě ještě taky psáno. Tak snad někdy příště....
 |
 |
 |
| Tu a tam se nám otevřel nádherný výhled na africké pohoří Virunga |
 |
| Přestože to tak nevypadá, místní doprava je celkem pohodlná |
