Honor 6 Plus - dvě čočky jsou více než jedna!

Zhruba před půl rokem jsem si mohl vyzkoušet smartphone Honor 6. Nová značka čínské firmy Huawei nabídla kvalitní telefon pro náročné za přijatelnou cenu. Nyní na český trh přišla jeho vylepšená verze Plus. Ta láká především na dvojitý foťák, větší displej, větší baterii a podporu dual sim.

Hezká krabice, hezký telefon

Dvě čočky vás sledují

Foťte jako o závod >
Nejvíce zaujmou dva fotoaparáty. Ne, v případě Honor 6 Plus skutečně nejde o dvojitý fotoaparát ve smyslu předního a zadního. Plusko totiž má nejen kvalitní přední fotoaparát pro selfie, ale i dvě čočky v zadní části telefonu, které nejsou určeny pro focení 3D snímků. K čemu tedy jsou dvě čočky s rozlišením 8 Mpx dobré? Dokáží spolupracovat! Systém softwarově poskládá snímek s rozlišením až 13 Mpx, přičemž rychlost ostření dosahuje pouhé desetiny sekundy.

V praxi lze nejlépe využít různé hloubky ostrosti (zaostření na objekt s rozmazaným pozadím) a zkoušet přeostření již vyfoceného obrázku z popředí na pozadí a naopak. Vše nefunguje úplně bezchybně, s ostřením se ale přesto dají dělat pěkné věci, což dokládají i moje obrázky na Instagramu nebo kdesi kolem.

Další plusem vylepšeného fotoaparátu je možnost fotit ve tmě. Sám v noci fotím minimálně, jistě se ale najdou tací, kteří super noční režim pořádně využijí. Při použití tohoto režimu je vhodné umístit telefon do stativu, protože pořízení snímku může v závislosti na tmě trvat až 30 vteřin. Telefon při nich postupně upravuje snímek tak, aby odstranil co nejvíce šumu, zároveň má vše zůstat věrné realitě. To funguje velmi dobře, a tak se i z úplné tmy dají získat použitelné fotky. Dvě čočky jsou zajímavou inovací a fotoaparát Honoru 6 Plus tak patří k tomu nejlepšímu, s čím se dá mezi smartphony pracovat.

Trumfem by měl být rovněž větší displej, který oproti svému předchůdci narostl o půl palce. V tomto případě jde především o preference potencionálních zákazníků, osobně mi 5 palců plně postačuje. 5,5 palcovému IPS displeji se ale nedá upřít skvělé zobrazení barev a vynikající pozorovací úhly. Také designově je telefon stále velmi atraktivní.

Bezpochyby pozitivní zprávou je vyšší kapacita baterie. Kapacita 3600mAh nebývá standardní součástí dnešních chytrých telefonů, dá se tak dostat i na dva dny aktivního používání. V případě delších výletů do divočiny pak určitě oceníte úsporný mód ultra-power, který oseká některé funkce, přitom ovšem prodlouží výdrž telefonu o další hodiny. Je škoda, že ani u tohoto modelu nelze baterii snadno vyjmout a vyměnit.

Čokoládové cremeaux, sladký popcorn a slaný karamel

Uvnitř to šlape >
Stejně jako základní Honor 6 i Plusko staví na vysokém výkonu. Uvnitř těla pracuje osmijádrový procesor, který prý inteligentně vyhodnocuje zatížení a následně vypíná jádra. Tím se snižuje spotřeba a prodlužuje výdrž baterie. S procesorem spolupracují 3 GB RAM, díky čemuž lze spustit spoustu náročných aplikací a přepínat mezi nimi. Při hraní her pomáhá čip Mali-T628 MP4 GPU. Vyhodnocování zatížení a vypínání jader se ověřuje těžko, i náročné hry mi ale běhaly naprosto plynule. Po týdnu používání a instalaci kupy aplikací se mi Android nepodařilo zaseknout, což se třeba o LG G2 dnes už říci nedá.

Co koupit? >
Možným problémem může být absence podpory některých tuzemských pásem LTE (konkrétně 800 a 900 Mhz) a cena, která se v Alze zastavila na 11 600 Kč, což zhruba o 4 tisícovky více, než dnes stojí starší bratříček. Zda jste ochotní za novinku tolik zaplatit, je už na vás. Alternativou jsou pochopitelně konkurenční modely - kupříkladu LG G3, Asus ZenFone 2, Huawei P8 nebo Lumia 930.

V kategorii nejvyšší třídy je momentálně slušný přetlak a ani já bych nevěděl, jaký telefon si pořídit. Honor 6+ je i za 11 600 Kč jedním z adeptů, které se dají doporučit do finálního rozhodovacího kolečka. V něm už ale skutečně záleží především na individuálních potřebách a nárocích konkrétního uživatele. Pokud jste se už rozhodli, klidně napište, jaké důvody vás k vaší volbě vedly.

VÍCE O HONOR 6 PLUS

Jedno místo, dvě fotky - Nový svět v Praze a dům, kde bydlel Karel Kachyňa

Atentát ano, nebo ne? Ano, ale...

První část výukové hry Československo 38-89 s podtitulem se po více než třech letech práce dočkala vydání. V projektu jsem byl několik měsíců aktivně zapojen, když jsem coby content tester pomáhal s kontrolou obsahu a poskytoval svoje názory na některé herní součásti. V posledním roce jsem však již se hrou nijak nepomáhal, a tak jsem se velmi těšil, až vyjde a konečně uvidím, jak práce mnohačlenného týmu dopadla.

Československo 38-89 lze rozdělit do dvou částí – verze pro školy a verze pro běžné publikum. Školní verzi nemohu hodnotit, je jasné, že u ní bude hodně záležet nejen na kvalitě hry, ale i na výkonu vyučujícího a toho, jak výuku s moderní pomůckou pojme. Já se dostal pouze k verzi určené pro širokou veřejnost. Ta se za 199 Kč prodává digitálně v eshopu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (ano, něco takového skutečně existuje!), kde si ji můžete pořídit a na několik hodin se přenést do druhé světové války.

První část třídílné série se zabývá životem v protektorátu Böhmen und Mähren. V roli vnuka nebo vnučky se pokusíte vyzkoumat, proč vašeho dědečka Jindřicha Jelínka odvleklo Gestapo. To si pro nebohého poštovního úředníka přišlo po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Setkáte se s několika zajímavými dědečkovými vrstevníky a postupně budete různými cestami odkrývat střípky dávného příběhu. Děje se tak především skrze video rozhovory s několika postavami, komiksové stripy, dobové dokumenty (třeba deník) a různé minihry.

Pomohl nám atentát? >

Tvůrci se snaží na historii nahlížet z různých druhů pohledu, a tak mezi hrdiny najdete nejen obhájce atentátu na Heydricha, ale i odpůrce, kteří za akcí vidí hlavně její tragické následky na běžné lidi. Názory přitom dávají smysl, takže povzbudí diskuzi ve třídě i představivost leckterého zvídavého školáka, jenž může hloubat nad otazníky našich dějin. Krátce přitom dojde i na poválečná příkoří a odsun sudetských Němců, ty ale bude zpracovávat spíše další pokračování.

V Atentátu se vám na mapě Vinohrad a okolí postupně objeví několik postav, s nimiž můžete promluvit. Skutečné pamětníky nahradili herci, jejichž výkony nejsou vyvážené. Někteří své role trochu přehrávají, jiní působí jakoby pouze četli předem připravený text. Vítaným oživením jinak slušně napsaných dialogů jsou prostřihy na dobové záznamy a autentické novinové výstřižky, které pomáhají dotvořit atmosféru.

V rozhovorech přitom narazíte na náznaky nelinearity, kdy můžete volit odlišně formulované otázky. Stane se tak, že můžete rozhovor ukončit hned v zárodku, když jednoho z pamětníků namíchnete choulostivou zmínkou o spolupráci s Gestapem. Docela by mě zajímalo, zda studenti při hraní podobné varianty zkouší, nebo ne. Já se totiž většinou při hraní snažím volit ty nejlepší možné otázky. Ti, co různě experimentují, mohou rozhovory opakovat, a to za tokeny, které obdrží po splnění několika miniher.

U těch by neškodilo více invence. Zatímco minihry jako schovávání letáků před příchodem Gestapa, nebo uklízení rozházeného pokoje, mají tísnivou atmosféru a díky komentářům i jistý edukativní rozměr, opakující se minihra, v níž musíte zopakovat řadu čísel, po chvíli docela otravuje. Z miniher se jistě dalo vytěžit více – snad se tvůrci polepší do dalšího dílu. Naopak prakticky bez chybičky jsou černobílé komiksové stripy výtvarníka Ticha 762 , které se skvěle střídají s dalšími vyprávěcími a herními prvky. Vše doplňuje hudba dua DVA, od níž jsem čekal trochu více.

Jednoduché a funkční >

Naopak více jsem nečekal od ovládání a uživatelského prostředí. Vše je co nejvíce jednoduché a funguje bez problémů, takže se hráč může věnovat pouze samotnému hraní. Přitom zůstává otázkou, nakolik je Československo 38-89 skutečně hrou a do jaké míry jde o spíše interaktivní dokument. V rámci klasické herní produkce je tento titul bezpochyby velmi neobvyklý a vymyká se i žánru adventur.

Škarohlíd by mohl podotknout, že jde pouze o jakýsi slepenec rozhovorů, komiksů a miniher. Zároveň je ale třeba dodat, že tento slepenec ve výsledku funguje velmi dobře a v celku jej drží atraktivní příběh, který určitě pomůže mládeži pochopit, jaká byla realita v Československu v období druhé světové války a zájemce pomůže nasměrovat k dalšímu studiu. Atentát tak balancuje kdesi na pomezí hry a dokumentu a přitom skvěle plní svůj účel, jímž je zábavnou formou poučit.