Honor 6 Plus - dvě čočky jsou více než jedna!

Zhruba před půl rokem jsem si mohl vyzkoušet smartphone Honor 6. Nová značka čínské firmy Huawei nabídla kvalitní telefon pro náročné za přijatelnou cenu. Nyní na český trh přišla jeho vylepšená verze Plus. Ta láká především na dvojitý foťák, větší displej, větší baterii a podporu dual sim.

Hezká krabice, hezký telefon

Dvě čočky vás sledují

Foťte jako o závod >
Nejvíce zaujmou dva fotoaparáty. Ne, v případě Honor 6 Plus skutečně nejde o dvojitý fotoaparát ve smyslu předního a zadního. Plusko totiž má nejen kvalitní přední fotoaparát pro selfie, ale i dvě čočky v zadní části telefonu, které nejsou určeny pro focení 3D snímků. K čemu tedy jsou dvě čočky s rozlišením 8 Mpx dobré? Dokáží spolupracovat! Systém softwarově poskládá snímek s rozlišením až 13 Mpx, přičemž rychlost ostření dosahuje pouhé desetiny sekundy.

V praxi lze nejlépe využít různé hloubky ostrosti (zaostření na objekt s rozmazaným pozadím) a zkoušet přeostření již vyfoceného obrázku z popředí na pozadí a naopak. Vše nefunguje úplně bezchybně, s ostřením se ale přesto dají dělat pěkné věci, což dokládají i moje obrázky na Instagramu nebo kdesi kolem.

Další plusem vylepšeného fotoaparátu je možnost fotit ve tmě. Sám v noci fotím minimálně, jistě se ale najdou tací, kteří super noční režim pořádně využijí. Při použití tohoto režimu je vhodné umístit telefon do stativu, protože pořízení snímku může v závislosti na tmě trvat až 30 vteřin. Telefon při nich postupně upravuje snímek tak, aby odstranil co nejvíce šumu, zároveň má vše zůstat věrné realitě. To funguje velmi dobře, a tak se i z úplné tmy dají získat použitelné fotky. Dvě čočky jsou zajímavou inovací a fotoaparát Honoru 6 Plus tak patří k tomu nejlepšímu, s čím se dá mezi smartphony pracovat.

Trumfem by měl být rovněž větší displej, který oproti svému předchůdci narostl o půl palce. V tomto případě jde především o preference potencionálních zákazníků, osobně mi 5 palců plně postačuje. 5,5 palcovému IPS displeji se ale nedá upřít skvělé zobrazení barev a vynikající pozorovací úhly. Také designově je telefon stále velmi atraktivní.

Bezpochyby pozitivní zprávou je vyšší kapacita baterie. Kapacita 3600mAh nebývá standardní součástí dnešních chytrých telefonů, dá se tak dostat i na dva dny aktivního používání. V případě delších výletů do divočiny pak určitě oceníte úsporný mód ultra-power, který oseká některé funkce, přitom ovšem prodlouží výdrž telefonu o další hodiny. Je škoda, že ani u tohoto modelu nelze baterii snadno vyjmout a vyměnit.

Čokoládové cremeaux, sladký popcorn a slaný karamel

Uvnitř to šlape >
Stejně jako základní Honor 6 i Plusko staví na vysokém výkonu. Uvnitř těla pracuje osmijádrový procesor, který prý inteligentně vyhodnocuje zatížení a následně vypíná jádra. Tím se snižuje spotřeba a prodlužuje výdrž baterie. S procesorem spolupracují 3 GB RAM, díky čemuž lze spustit spoustu náročných aplikací a přepínat mezi nimi. Při hraní her pomáhá čip Mali-T628 MP4 GPU. Vyhodnocování zatížení a vypínání jader se ověřuje těžko, i náročné hry mi ale běhaly naprosto plynule. Po týdnu používání a instalaci kupy aplikací se mi Android nepodařilo zaseknout, což se třeba o LG G2 dnes už říci nedá.

Co koupit? >
Možným problémem může být absence podpory některých tuzemských pásem LTE (konkrétně 800 a 900 Mhz) a cena, která se v Alze zastavila na 11 600 Kč, což zhruba o 4 tisícovky více, než dnes stojí starší bratříček. Zda jste ochotní za novinku tolik zaplatit, je už na vás. Alternativou jsou pochopitelně konkurenční modely - kupříkladu LG G3, Asus ZenFone 2, Huawei P8 nebo Lumia 930.

V kategorii nejvyšší třídy je momentálně slušný přetlak a ani já bych nevěděl, jaký telefon si pořídit. Honor 6+ je i za 11 600 Kč jedním z adeptů, které se dají doporučit do finálního rozhodovacího kolečka. V něm už ale skutečně záleží především na individuálních potřebách a nárocích konkrétního uživatele. Pokud jste se už rozhodli, klidně napište, jaké důvody vás k vaší volbě vedly.

VÍCE O HONOR 6 PLUS

Jedno místo, dvě fotky - Nový svět v Praze a dům, kde bydlel Karel Kachyňa

Atentát ano, nebo ne? Ano, ale...

První část výukové hry Československo 38-89 s podtitulem se po více než třech letech práce dočkala vydání. V projektu jsem byl několik měsíců aktivně zapojen, když jsem coby content tester pomáhal s kontrolou obsahu a poskytoval svoje názory na některé herní součásti. V posledním roce jsem však již se hrou nijak nepomáhal, a tak jsem se velmi těšil, až vyjde a konečně uvidím, jak práce mnohačlenného týmu dopadla.

Československo 38-89 lze rozdělit do dvou částí – verze pro školy a verze pro běžné publikum. Školní verzi nemohu hodnotit, je jasné, že u ní bude hodně záležet nejen na kvalitě hry, ale i na výkonu vyučujícího a toho, jak výuku s moderní pomůckou pojme. Já se dostal pouze k verzi určené pro širokou veřejnost. Ta se za 199 Kč prodává digitálně v eshopu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (ano, něco takového skutečně existuje!), kde si ji můžete pořídit a na několik hodin se přenést do druhé světové války.

První část třídílné série se zabývá životem v protektorátu Böhmen und Mähren. V roli vnuka nebo vnučky se pokusíte vyzkoumat, proč vašeho dědečka Jindřicha Jelínka odvleklo Gestapo. To si pro nebohého poštovního úředníka přišlo po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Setkáte se s několika zajímavými dědečkovými vrstevníky a postupně budete různými cestami odkrývat střípky dávného příběhu. Děje se tak především skrze video rozhovory s několika postavami, komiksové stripy, dobové dokumenty (třeba deník) a různé minihry.

Pomohl nám atentát? >

Tvůrci se snaží na historii nahlížet z různých druhů pohledu, a tak mezi hrdiny najdete nejen obhájce atentátu na Heydricha, ale i odpůrce, kteří za akcí vidí hlavně její tragické následky na běžné lidi. Názory přitom dávají smysl, takže povzbudí diskuzi ve třídě i představivost leckterého zvídavého školáka, jenž může hloubat nad otazníky našich dějin. Krátce přitom dojde i na poválečná příkoří a odsun sudetských Němců, ty ale bude zpracovávat spíše další pokračování.

V Atentátu se vám na mapě Vinohrad a okolí postupně objeví několik postav, s nimiž můžete promluvit. Skutečné pamětníky nahradili herci, jejichž výkony nejsou vyvážené. Někteří své role trochu přehrávají, jiní působí jakoby pouze četli předem připravený text. Vítaným oživením jinak slušně napsaných dialogů jsou prostřihy na dobové záznamy a autentické novinové výstřižky, které pomáhají dotvořit atmosféru.

V rozhovorech přitom narazíte na náznaky nelinearity, kdy můžete volit odlišně formulované otázky. Stane se tak, že můžete rozhovor ukončit hned v zárodku, když jednoho z pamětníků namíchnete choulostivou zmínkou o spolupráci s Gestapem. Docela by mě zajímalo, zda studenti při hraní podobné varianty zkouší, nebo ne. Já se totiž většinou při hraní snažím volit ty nejlepší možné otázky. Ti, co různě experimentují, mohou rozhovory opakovat, a to za tokeny, které obdrží po splnění několika miniher.

U těch by neškodilo více invence. Zatímco minihry jako schovávání letáků před příchodem Gestapa, nebo uklízení rozházeného pokoje, mají tísnivou atmosféru a díky komentářům i jistý edukativní rozměr, opakující se minihra, v níž musíte zopakovat řadu čísel, po chvíli docela otravuje. Z miniher se jistě dalo vytěžit více – snad se tvůrci polepší do dalšího dílu. Naopak prakticky bez chybičky jsou černobílé komiksové stripy výtvarníka Ticha 762 , které se skvěle střídají s dalšími vyprávěcími a herními prvky. Vše doplňuje hudba dua DVA, od níž jsem čekal trochu více.

Jednoduché a funkční >

Naopak více jsem nečekal od ovládání a uživatelského prostředí. Vše je co nejvíce jednoduché a funguje bez problémů, takže se hráč může věnovat pouze samotnému hraní. Přitom zůstává otázkou, nakolik je Československo 38-89 skutečně hrou a do jaké míry jde o spíše interaktivní dokument. V rámci klasické herní produkce je tento titul bezpochyby velmi neobvyklý a vymyká se i žánru adventur.

Škarohlíd by mohl podotknout, že jde pouze o jakýsi slepenec rozhovorů, komiksů a miniher. Zároveň je ale třeba dodat, že tento slepenec ve výsledku funguje velmi dobře a v celku jej drží atraktivní příběh, který určitě pomůže mládeži pochopit, jaká byla realita v Československu v období druhé světové války a zájemce pomůže nasměrovat k dalšímu studiu. Atentát tak balancuje kdesi na pomezí hry a dokumentu a přitom skvěle plní svůj účel, jímž je zábavnou formou poučit.

Sorry je zpátky!

O existenci humoristického časopisu Sorry jsem se dozvěděl loni, želbohu zrovna v době, kdy se psalo o jeho zániku. Časopis pak i díky kampani na HitHitu provizorně pokračoval alespoň na internetu, papír je ale papír.

Naštěstí se Sorry s podtitulem PRavá DEmokratická Legrace do novinových stánků 1. dubna tohoto roku vrátilo. Obnovil jej nový vydavatel, a to jak na papíře, tak v elektronické podobě. Pokud máte rádi ten černý humor v té nejtemnější podobě, určitě Sorry kupujte a autory, jako je třeba Eja Kulovaný, podpořte!

Seriálové tipy - kriminálky, sci-fi a novinařina

U večeře často koukám na různé seriály. Čtenářům lačnícím po zajímavém krmení pro videopřehrávače tak mohu nepravidelně nabídnout své tipy, na co se podívat, a co raději vynechat. Začínáme.

Lester a Lorne

Fargo

Bratři Coeni patří k mým nejoblíbenějším filmařům. Fargo z roku 1996 pak považuji za jeden z jejich nejlepších filmů vůbec. Když jsem se dozvěděl, že se chystá seriálová adaptace filmové předlohy, byl jsem nadšený. A nadšení mi zůstalo i po zkouknutí první řady.

Příběh obyčejného pojišťováka Lestera Nygaarda (Martin Freeman), jemuž totálně změní život příjezd drsňáka Lorne Malva (Billy Bob Thornton), nabízí tradiční černý humor, zajímavou zápletku a vynikající herecké výkony. Pozoruhodná je především proměna Lestera, který se ze zakřiknutého domácího puťky žijícího v jednom americkém zapadákově změní v pojišťovací hvězdu. Martin Freeman, kterého můžete znát i jako hobita Bilba nebo Sherlockova asistenta Watsona, prokázal hereckou extratřídu. Spolehlivě mu pak sekunduje vtipný drsňák Billy Bob Thornton a nebo koumavá policistka Allison Tolman.

Fargo zaslouženě vyhrálo Zlaté glóby a pokud slíbená druhá řada udrží nasazenou laťku a parádně syrovou atmosféru, máme se na podzim co těšit!

The 100

Lidstvo bylo zničeno nukleární válkou, která vyhubila téměř vše živé. Nezbylo tak nic jiného, než se uchýlit na orbitální stanici a pokusit se lidský rod zachovat alespoň tam. To se mnoho let daří, postupně ale dochází kyslík. A tak se lidstvo musí vrátit zpět na Zemi. Jaký je stav na kdysi živé planetě se vydá zjistit expedice čítající stovku mladistvých delikventů.

Atraktivní námět mě rychle přilákal, po první sérii jsem ale byl lehce zklamaný. Paradoxně zajímavěji než situace na Zemi se jevilo dění na orbitální stanici, takže mě dost mrzí, že se mu autoři nevěnovali více. Na Zemi se nepříliš překvapivě objeví spousta přeživších, v první řadě o nich ale mnoho zajímavého nevíme, a dochází hlavně na vzájemnou konfrontaci. Druhá série nedávno skončila a mě teprve čeká.

Případ pro exorcistu

Sladká pomsta Olomouci a vyjádření nenávisti policejnímu sboru? Jinak si trojdílnou detektivku Jana Hřebejka vysvětlit nedovedu. Policajti klidně nechají ladem záznam z kamer, na níž může být zachycen vrah, vyšetřovatelé jezdí v žigulu a kdesi v katakombách vyslýchají na kotoučový magnetofon. To je trochu silné kafe i pro člověka, který o práci policie nemá valné mínění.

Samotný případ je přitom dost roztažený a přes některé světlejší momenty a občasný humor je spíše parodií na kvalitní detektivku. Snad se na dvě volná pokračování, které mají natočit režiséři Viktor Tauš a Jan Prušinovský, bude koukat lépe.

Reportérka

Novinářské seriály mám rád, stejně tak se s oblibou podívám i na Terezu Voříškovou. Ta je ale spolu s Jiřím Bartoškou asi tak všechno, co se na tomto třídílném seriálu dalo sledovat. Zápletka se točí kolem redakce, v níž dostávají prostor mladí dravci, kteří mají časopis stočit bulvárnějším směrem, a tak zvýšit upadající náklad. To se nelíbí starším redaktorům, v čele s nejzkušenějším a asi i nejzábavnějším šéfreportérem Bartoškou. Ten chce dělat kvalitní žurnalistiku a Tereza Voříšková by se u něj mohla leccos přiučit. Není to ale tak jednoduché.

Vzhledem ke klišovitosti scénáře a nepříliš atraktivním kauzám (třetí díl s agresivní sektou dojem trochu zdvihl) mi v paměti nejvíce utkvěl právě jeden z mladých bulvárních dravců (Václav Jiráček), který je snad ještě více slizký než jeho vždy ulízlá kštice. Slabé.

Honor 6 - našlapané osmijádro z Číny

V závěru loňského roku se na našem trhu objevila značka Honor s novým high-end telefonem Honor 6 a jeho o trochu slabším bratříčkem 3C. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o smartphony nějaké nové společnosti, jenže tak tomu není. Honor totiž je novým projektem čínského gigantu Huawei, který nyní již bezpochyby zná každý, kdo se o smartphony alespoň trochu zajímá.

Honor 6 v celé své kráse

Máte dost odvahy? >

Značkou Honor se Huawei chce zaměřit na mladší zákazníky, kteří se nebojí zkoušet nové věcí. Tomu odpovídá i slogan For The Brave, tedy pro odvážné. Odvážným chce Honor 6 za skvělou cenu nabídnout především vysoký výkon, rychlé LTE připojení a velkou výdrž baterie. To se daří a šestka je velmi konkurenceschopným modelem.

Vysoký výkon, který stačí na plynulý běh snad všech dnes běžné dostupných her a aplikací, zajišťuje osmijádrový procesor Huawei Kirin 920 s taktem 1,7 GHz a 3 GB RAM. O grafickou stránku se pak stará GPU ARM Mali-T628 MP4.

Během více než týdenního testování jsem nezaznamenal žádné sekání a i náročné hry jako třeba osmý Asphalt nebo Dead Trigger 2 běžely na jedničku v nejvyšší grafické kvalitě. K dobrému dojmu z výkonu i grafiky přispěl také kvalitní displej pěti palcový displej JDI Incell s rozlišením FHD 1920 x 1080 se skvělými pozorovacími úhly a nádhernou rozmanitostí barev.

Vnitřní paměť se zastavila na hodnotě 16 GB (po spuštění k dispozici zhruba 11,5 GB), v prodeji ovšem je i varianta s dvojnásobnou pamětí. Díky kartám microSDXC lze místo na telefonu rozšířit až do velikosti 128 GB, což je nesporná výhoda třeba oproti LG G2, který nyní používám.

Emotion nabízí různé zlepšováky

Odladěná nadstavba Androidu >

Honor běží na operačním systému Android ve verzi 4.4 KitKat. Avšak Honor stejně jako Huawei P7 využívá nadstavbu Androidu Emotion 2.3, která je oproti androidímu standardu už na první pohled docela rozdílná a má různé zajímavé funkce - třeba přeměnění menu na dlaždice připomínající Windows Phone nebo speciální notifikační menu. Uvidíme pak, co přinese verze 3.0, která by měla být uvolněna někdy v lednu.

Honor v reklamách láká na velkou výdrž baterie a s ní související super úsporný mód. Funkce SmartPower 2.0 optimalizuje hardware a software pro úsporu energie. Spolu s baterií s obří kapacitou 3100 mAh šestka prý dokáže pracovat až 2,7 dne při běžném používání a 1,2 dne při těžkém zápřahu. Ve srovnání s LG G2 tak tento telefon vydrží o pár hodin více, což se ve výsledku hodí jen v mimořádných situacích - ve chvíli, kdy telefon nabíjím každou noc před cestou do práce, abych v klidu vydržel celý den, nepoznám rozdíl. Pro cesty mimo domov je ale každá hodina životaschopné baterie dobrá.

Designově působí Honor 6 velmi atraktivně, bohužel ale po prvním pohledu pozorné oko najde zásadní vadu na kráse, jíž jsou laciné plastové boky. Hliník by ve výsledku nebyl o tolik dražší a jinak čistý vizuální dojem připomínající iPhone 5 by mnohem vylepšil. Skleněná zadní stěna telefonu je pak náchylná na poškrábání, takže je taktičtější zvolit bílou verzi.

Vedle různých aplikací používám mobil nejčastěji jako fotoaparát. Honor 6 nabízí 13 Mpx zadní a 5 Mpx přední kameru, která na selfie s klidem postačí. Zadní foťák využívá automatické ostření a dvojici přisvětlovacích diod, bohužel ani tak jsem s kvalitou snímků nebyl úplně spokojen, a to hlavně za horších světelných podmínek, což můžete posoudit někde kolem. Za normální situace ale s fotkami určitě ostudu neuděláte.

Honor fotí i na úsměv - zuby musí být vidět :-)

Na lahodné Pho z tržnice na Pankráci se na blízko podařilo velmi dobře zaostřit

Najdete anděla?

Noční fotky z Nuslí

Top mobil za parádní cenu >

Přes několik nedostatků Honor 6 nesporně je povedený smartphone špičkové kvality. Chlubí se vysokým výkonem, skvělým displejem, odladěným systémem a nadstandardní výdrží baterie. Pouhých 130 gramů vážící čínský fešák naopak postrádá NFC, dual sim a lehce zklame i plastovým zpracováním a foťákem. To vše ale kompenzuje cena, která zůstává pod hranicí 9000 Kč.

Pokud tedy chcete top model a zároveň musíte hledět na stav vaší peněženky, je Honor 6 skvělou volbou, která je ve stejné cenové hladině jako LG G2, Huawei Ascend P7 nebo Xiaomi MI3. Mezi těmito telefony už rozhodují skutečně detaily a preference jednotlivých zákazníků. Utratit ještě více za novinky konkurenčních značek jako Samsung či Sony je dle mě pro většinu uživatelů zbytečné.

SOUTĚŽ 

Chcete Honor 6 vyhrát? Stačí se postavit do virtuální fronty a splnit několik úkolů!