The Net Delusion: The Dark Side of Internet Freedom

Jevgenij Morozov je běloruský publicista a výzkumník, který se v roce 1983 narodil v Soligorsku, avšak dnes žije a publikuje převážně ve Spojených státech. Zde Morozov působí nejen v akademické sféře, ale také jako jeden z editorů tradičního liberálního politického magazínu The New Republic. Mimo něj se Morozovovy články objevují i ve známých listech, jako jsou například The New York Times, The Economist, The Wall Street Journal a dalších.

Morozov zatím připravil dvě knihy. V březnu tohoto roku na trh uvedl publikaci To Save Everything, Click Here: The Folly of Technological Solutionism, v níž se zabývá velkými daty a jejich využitím v politice, kultuře a každodenním životě lidí. Celosvětový ohlas ovšem Morozovovi zajistila už jeho knižní prvotina, jíž je kniha The Net Delusion: The Dark Side of Internet Freedom. Autor se v ní zabývá oblastí vztahu sociálních médií a autoritářských režimů.

Morozov se v knize vymezuje proti technooptimistickému názorovému proudu, který zazněl i českými médii. Jde o nadšené myšlenky, jež nekriticky tvrdily, že internet a sociální média přispějí k pádu autoritářských režimů po celém světě. Autor postupně vysvětluje jednotlivé aspekty vztahu internetu a autoritářských režimů a na příkladech dokládá, proč je k internetu v této oblasti nutno přistupovat velmi kriticky.

Co je to láska?

Běloruský publicista například zmiňuje projev Hillary Clintonové z ledna roku 2010, kdy Clintonová mluvila o „využití síly propojení technologií“. Americká politička prohlásila: „Dejme tyto technologie do rukou lidí po celém světě, a ti je použijí k vylepšení demokracie a lidských práv.“ Morozov proti naivnímu přístupu Clintonové argumentuje nejvyhledávanějšími slovy v ruských vyhledávačích, mezi nimiž nejsou spojení „co je to demokracie?“ nebo „jak chránit lidská práva“, ale „co je to láska?“ nebo „jak zhubnout?“ Lidé podle Morozova nemají zájem o politiku, ale raději vyhledávají zábavu.

Jedním z největších témat knihy je íránská revoluce v roce 2009, o níž mnohá média a odborníci hovořili jako o revoluci, která by neproběhla bez mikroblogovací sociální sítě Twitter. Morozov ovšem upozorňuje, že jen velmi malá část uživatelů této sítě se skutečně nacházela v Íránu a že by se lidé o dění v ulicích dozvěděli i bez Twitteru. Vláda navíc záhy začala využívat Twitter k lokalizaci protistátních živlů, podobně pak ve svůj prospěch dokázala využít rovněž místní blogosféru.

Kopírky, faxy a chytré telefony

The Net Delusion má pro české čtenáře zajímavý přesah. V jedné z kapitol totiž autor analyzuje časté srovnávání pádu dnešních autoritářských režimů a protestů s rokem 1989 a s tehdejším pádem režimů různých států bývalého východního bloku, do nějž patřilo i Československo. Někteří publicisté tyto události spojují a píší o tom, že virální videa a příspěvky na blozích jsou dnešní obdobou samizdatů. Kopírky a faxy podle nich jsou technologickou obdobou dnešních chytrých telefonů. Morozov však upozorňuje na tvrzení, že se socialistický blok rozpadl spíše kvůli ekonomickým problémům a hlubokým změnám v SSSR než kvůli psaní samizdatů a tvrdí, že podobně tomu bude i v případě dnešních revolucí. V této oblasti tak autor srovnává argumenty technologických optimistů a pesimistů, což se mu daří.

S přesahem do socialistického Československa Morozov pracuje rovněž v kapitole The Opium of the Masses: Made in GDR, v níž se zabývá s výzkumy provedenými na obyvatelích Německé demokratické republiky. Ty došly k závěrům, že obyvatelé, kteří mohli sledovat televizní programy ze západního Německa, byli menšími kritiky režimu než lidé, kteří ke kapitalistickým kanálům neměli přístup. Východní Němci navíc spíše než pořady o politice nebo o novinkách v organizaci NATO sledovali seriály jako Dallas nebo Dynastie. Jedním z důvodů byl i fakt, že lidé zprávám na západních stanicích nevěřili, neboť očekávali, že budou plné propagandy stejně jako socialistické kanály.

Češi podobnou možnost snadno sledovat zahraniční pořady neměli, a tak hledali svou formu úniku před režimem jinde – v seriálové produkci československé televize, kterou možná i s touto vidinou režim hojně podporoval, což však vedlo ke vzniku řady kvalitních děl. Morozov upozorňuje také na počet disidentů v Československu – podle jeho zdrojů bylo na 15 milionů obyvatel v roce 1989 pouhých 500 disidentů a Chartu 77 podepsalo jenom 2000 signatářů.

Internet je dvousečná zbraň

Svými argumenty Morozov vyvrací také různá další tvrzení, která předkládají takzvaní kyberutopisté. Píše například o cenzuře, blogování, slacktivismu, západních službách a jejich vztahu k autoritářským režimům nebo o možnosti zneužití dat uvedených na sociálních sítích a upozorňuje, že na internet je nutno pohlížet jako na dvousečnou zbraň, s čímž musím souhlasit.

V některých částech mu však lze vytknout přílišné zjednodušování – třeba při srovnávání různých režimů bez hlubšího vysvětlení jejich specifik. Morozov také občas příliš paušalizuje a pracuje s názory jako fakty. Zde bohužel narážíme na absence kvalitních výzkumů v některých oblastech – vždyť Morozov nepředkládá výsledky svých výzkumů, jen se opírá o jiné autory a jejich závěry, a ty pak způsobem sobě vlastním komentuje.

Díky zjednodušování je kniha dobře čitelná pro všechny zájemce, tedy ne pouze pro akademiky či osoby s hlubším zájmem o danou oblast, ale i pro pro běžné čtenáře, což dokládá fakt, že neobsahuje žádné poznámky pod čarou. Hlavní přínos The Net Delusion spatřuji v tom, že mnoha nekritickým obdivovatelům moderních technologií Morozov otevřel oči. Čtenáři navíc mohli kritickým pohledem sledovat události Arabského jara, které autor už v knize neměl příležitost okomentovat, a zamyslet se nad tím, zda internet také v těchto případech sloužil na obou stranách barikády.